Počet hráčů v maratonu roste: Co za tím stojí?

Standardní počet účastníků běžného maratonu

Maratonský běh prošel za poslední desetiletí neuvěřitelnou proměnou. Pamatujete si ještě doby, kdy byl maraton výsadou hrstky vytrvalců? Dnes je to úplně jiná kapitola.

Když se podíváme na počty běžců v současných maratonech, zjistíme, že běžný městský závod dnes přitáhne několik tisíc lidí. Velké mezinárodní akce pak klidně i padesát tisíc účastníků. Je to prostě jiný sport než dřív.

V padesátých letech minulého století se na startu sešlo pár stovek nadšenců. Bylo to spíš elitní záležitost pro tvrdé borce. Pak ale přišla fitness vlna, lidé začali víc řešit zdraví a osobní výzvy. A maraton se stal dostupný úplně každému – od profíků až po ty, co si prostě chtějí splnit sen.

Tady u nás v Česku běžný regionální maraton láká mezi jedním až třemi tisíci běžců. Záleží samozřejmě na spoustě věcí. Kde se běží, jakou má závod tradici, jak je zorganizovaný. A taky kdy se koná – na jaře a na podzim je prostě ideální počasí, takže tyhle termíny jsou nejžádanější.

Pražský maraton je pak úplně jiná liga. Přijede několik tisíc lidí z celého světa a atmosféra je k nezaplacení. Běží tu opravdoví profíci vedle amatérů, kteří si konečně plní svůj životní cíl. A všichni společně vytváří tu jedinečnou energii.

Nemůžete ale jen tak pustit na trať neomezený počet běžců. Bezpečnost a organizace mají svá pravidla. Představte si tu tlačenici, kdyby toho bylo moc. Musí fungovat občerstvovací stanice, zdravotníci, dobrovolníci. Proto prestižní maratony často zavádějí limity a někde se dokonce losuje o místo na startu.

Běžecká kultura v různých zemích hraje taky velkou roli. V Americe, Japonsku nebo Skandinávii jsou maratony vyprodané měsíce dopředu. Je to tam prostě zakořeněné v životním stylu. Jinde se organizátoři musí víc snažit, aby dosáhli aspoň na náklady.

A pak tady máme sociální sítě. To je dnes úplný game changer. Vidíte kamaráda, jak sdílí fotky z tréninku, pak ze závodu s medailí kolem krku... A najednou vás to taky začne lákat. Zkusit to. Dokázat si, že na to máte. A přesně takhle se z maratonu stal masový fenomén současnosti.

Maximální kapacity největších světových maratonů

Když se podíváte na dnešní velké maratonské závody, asi vás to dostane. Představte si ulice plné běžců, jak se táhnou městem – je to opravdu neuvěřitelná podívaná. A víte co? Před padesáti lety by něco takového nikdo ani nečekal.

Největší světové maratony dnes pojmou desítky tisíc lidí, což zní skoro neskutečně. Ale organizátoři to nějak zvládají, i když to musí být pořádná fuška. Pořád přibývá běžců z celého světa, kteří chtějí zažít tu atmosféru na vlastní kůži.

Vezměte si třeba New York. Ten dokáže vzít kolem padesáti tisíc běžců – padesát tisíc! Každý listopad se celé město změní v jeden obrovský běžecký festival. Musíte si to promyslet do posledního detailu – občerstvovací stanice, zdravotníky, dobrovolníky. Bez toho by to prostě nešlo. A ta energie, když vidíte to moře lidí běžet ulicemi... to se nedá popsat.

Londýn není o moc menší. Každý duben tam vyrazí do ulic nějakých čtyřicet tisíc běžců. Běžíte kolem Big Benu, míjíte Tower Bridge – je to jako běžet živou pohlednicí. Potkáte tam profesionály, co jdou pro rekord, ale i úplně běžné lidi, kteří si plní životní sen.

V Berlíně je to podobné – zhruba čtyřicet pět tisíc míst. Tahle trať je mezi běžci opravdu oblíbená, protože je plochá a dají se tam běhat rychlé časy. Registrace se někdy zavře během pár hodin, to vám napovídá, jak moc je o to zájem. Organizátoři pak musí hledat tu správnou rovnováhu – chtěli by vzít co nejvíc lidí, ale zároveň to nesmí jít na úkor kvality a bezpečnosti.

Chicago má podobnou kapacitu jako Berlín. Společně s bostonským maratonem jsou to takové ikony americké běžecké scény. Někdy se setkáte s tím, že někdo řekne hráči maratonu – no, není to úplně přesné, ale chápete, co tím myslí. Pořád jde o tisíce lidí, co se každý rok snaží zdolat těch dvacet dva kilometrů.

Paříž to umí ve velkém. Tam vezmou až šedesát tisíc běžců – to je vůbec jedna z největších akcí v Evropě. Ty široké bulváry a historické centrum k tomu prostě přímo vybízí. Ale zkuste si představit, kolik lidí to musí zorganizovat – stovky dobrovolníků, koordinace s úřady, každičký detail.

A pak je tu Tokio. Je to mladší závod oproti těm ostatním, ale rychle se vyšvihl mezi elitu. Bere kolem třiceti osmi tisíc běžců a japonská preciznost je tam vidět na každém kroku. Všechno běží jako hodinky, každá maličkost má svůj plán.

Nejmenší a komorní maratonské závody

Když se řekne maraton, většina z nás si představí davy běžců na startu, bouřlivé povzbuzování diváků a atmosféru velkoměsta. Ale co když existuje úplně jiná cesta? Představte si závod, kde znáte jménem skoro každého na startu, kde vás organizátor osobně povzbudí a kde se necítíte jako anonymní číslo v davu.

Malé a komorní maratonské závody nabízejí přesně tohle – intimní zážitek, který u velkých městských běhů prostě nezažijete. Místo desítek tisíc běžců tu potkáte dvacet, padesát, možná stovku lidí. A víte co? Pro mnohé z nás je to přesně to pravé.

Zatímco na prestižních maratonech se tlačí třicet až padesát tisíc běžců, nejmenší závody přivítají často jen pár desítek účastníků. Zní to jako nevýhoda? Vůbec ne. Pro určitý typ běžce je právě tahle komornost tím hlavním důvodem, proč se registrovat.

Zkuste si představit ten rozdíl. Na velkém maratonu se prodíráte davem, na malém závodu se zdravíte s každým. Organizátoři vás znají jménem, pamatují si váš loňský čas, ptají se, jak vám jde příprava. Velikost závodu úplně mění celý zážitek – z anonymního běhu se stává setkání přátel.

Kde se tyhle závody konají? Často v místech, kam by se prostě tisíce běžců nevešly ani logisticky nedostaly. Horské stezky, národní parky, historické cesty – tam, kde omezený počet účastníků chrání přírodu a zachovává autenticitu místa. A právě tohle dělá z běhu něco výjimečného.

Paradoxně organizace takového malého závodu není o moc jednodušší než té velké akce. Jenže výsledek? Každý běžec dostane péči, o jaké se vám na masovém maratonu může jenom zdát. Osobní povzbuzování, individuální přístup na občerstvovačkách, možnost popovídat si s pořadateli kdykoliv během závodu. To je prostě jiná liga.

Jasně, startovné bývá často vyšší. Když se fixní náklady musí rozložit na pár desítek běžců místo tisíců, je to logické. Ale zaplatíte za exkluzivitu, za osobní přístup, za trať, kterou byste jinde nezažili. A to má svou hodnotu.

Co je ale možná nejcennější? Komunita. Lidé se vracejí rok co rok, potkávají stejné tváře, budují přátelství. Když je vás málo, vzniká skutečná běžecká rodina. Znáte příběhy ostatních, víte, kdo se zrovna připravuje na svůj první maraton, kdo se vrací po zranění. Podporujete se navzájem nejen v závodě, ale i při přípravě.

A jak to vypadá během běhu samotného? Pomalejší běžci se nemusí bát, že je někdo odsuzuje nebo že překážejí. Rychlejší zase oceňují přehlednou trať bez neustálého slalomování mezi lidmi. Velikost závodu ovlivňuje i taktiku – každá pozice je viditelná, každý souboj má svůj příběh.

Malé maratonské závody nejsou pro každého. Někomu chybí atmosféra velkého města, energy tisíců běžců, řady diváků. Ale pokud hledáte osobní zážitek, autentické prostředí a pocit skutečného společenství, možná jste právě našli svůj závod.

Růst popularity maratonů v posledních desetiletích

# Maratony dnes: Od elitního sportu k běhu pro každého

Pamatujete si časy, kdy maratón byl něco jen pro pár nadšenců? To už dávno neplatí. Za posledních třicet let se z maratonů stala obrovská lidová slavnost, které se účastní běžci úplně všech úrovní a věků.

Dřív to bylo jasné – v sedmdesátých a osmdesátých letech se na start postavili prakticky jen profesionálové nebo aspoň lidé, kteří trénovali jako šílení a chtěli zaběhnout opravdu rychlý čas. Dnes? Dnes potkáte na maratonu úplně každého. Mladé lidi, důchodce, hobby běžce, které baví jen doběhnout do cíle, i ty, co jdou za osobním rekordem.

Stačí se podívat na čísla. Boston Marathon, nejstarší pravidelný maratón na světě, měl v roce 1970 nějakých tisíc účastníků. Dnes se o start uchází přes třicet tisíc lidí a mnozí se ani nedostanou – prostě není místo pro všechny. Organizátoři museli zavést přísná kvalifikační kritéria, jinak by to ani nešlo zvládnout.

A New York? Ten začínal v roce 1970 se sto padesáti běžci. Dnes jich každý rok finišuje přes padesát tisíc. To je prostě neuvěřitelný skok.

V Evropě je to stejné. Berlínský maratón, známý jako jedna z nejrychlejších tratí světa, láká každý rok přes čtyřicet tisíc lidí z více než sta zemí. Londýn? První ročník v roce 1981 měl sedm tisíc běžců, teď jich startuje pravidelně přes čtyřicet tisíc a žádostí o účast přichází statisíce.

A není to jen fenomén tradičních maratonských měst. Podívejte se na Asii – Tokio, Šanghaj, Singapur. Tam mají při prvních ročnících rovnou desetitisíce účastníků.

Co za tím vším stojí? Hodně věcí najednou. Začíná to tím, že si víc uvědomujeme, jak je důležité hýbat se a starat se o zdraví. Civilizační choroby nás trápí čím dál víc a běhání je skvělá prevence.

Ale není to jen o zdraví. Doběhnout maratón se stalo symbolem – dokázal jsem to, překonal jsem sám sebe. To dnes rezonuje s hodně lidmi. Chceme se posouvat dál, překonávat limity, dokazovat si, že na to máme.

Pak je tu technologie, která všechno strašně zjednodušila. Dřív jste museli sehnat trenéra nebo alespoň nějakou knihu o tréninku. Dnes si stáhnete aplikaci, najdete online tréninkový plán, připojíte se k virtuální běžecké skupině a najednou máte všechno, co potřebujete, abyste se na maratón připravili.

Sociální sítě? Ty hrají obrovskou roli. Sdílíte svůj trénink, vidíte, jak se daří ostatním, dostáváte podporu od lidí, kteří to zažívají stejně jako vy. Chytré hodinky vám ukážou každý detail – tempo, tep, načasování. Najednou je z běhání taková věda, ale přitom dostupná pro každého.

A nesmíme zapomenout na to, že maratony jsou dnes obrovské eventy. Profesionální organizace, skvělé zázemí, doprovodný program, mediální pokrytí – to všechno z maratonu dělá víkendovou akci pro celou rodinu, ne jen závod pro pár běžců.

Spousta lidí to bere i jako dovolenou. Proč ne? Zaběhnete si maratón a zároveň poznáte nové město, jinou kulturu. Vznikl z toho celý turistický obor – maratonská turistika.

Rekordní účast na jednotlivých závodech

# Když se celý svět rozběhl

Herní platforma	Průměrný počet hráčů	Špičkový počet hráčů	Rok uvedení
Marathon (1994) - původní	5 000 - 10 000	25 000	1994
Marathon 2: Durandal	8 000 - 15 000	35 000	1995
Marathon Infinity	6 000 - 12 000	30 000	1996
Aleph One (open source)	2 000 - 5 000	10 000	2000
Marathon (2024 reboot)	50 000 - 100 000	200 000+	2024

Vzpomínáte si, jak vypadaly maratony před třiceti lety? Pár set nadšenců, kteří se považovali za trochu bláznivé, protože běhali víc než čtyřicet kilometrů najednou. Dnes? Maratony přitahují desetitisíce lidí a startovní číslo se stalo cennou komoditou, o kterou se doslova bojuje.

Vezměte si třeba Newyorský maraton. V roce 2019 proběhlo ulicemi Manhattanu, Queensu a Brooklynu přes 53 tisíc běžců. Představte si tu atmosféru – lidé všech věkových kategorií, od dvacetiletých nadšenců až po sedmdesátníky, kteří si plní životní sen. Není to úžasné?

Londýn má podobný příběh. Každý rok se přihlásí tolik lidí, že organizátoři musí losovat o startovní místa jako o lístky na koncert oblíbené kapely. Zájem několikanásobně převyšuje kapacitu – registruje se přes čtyřicet tisíc běžců, ale zájemců jsou stovky tisíc. Někteří čekají na své štěstí v losování roky.

Berlín zase láká jinak. Tam nejde jen o běh – jde o rychlost. Tamní trať je pověstně rychlá a rovinatá, ideální pro osobní rekordy. Proto sem míří jak profesionálové honící se za světovými rekordy, tak běžní smrtelníci jako my, kteří chtějí aspoň jednou v životě zakusit pocit, že běží po stejném asfaltu jako olympijští šampioni. Víc než čtyřicet tisíc startujících tu každoročně prožívá něco výjimečného.

A pak je tu Tokio. Když se tento maraton zařadil mezi šest nejprestižnějších závodů světa, explodoval zájem jako sopka. Japonská přesnost v organizaci, respekt diváků, jedinečná atmosféra – kolem 38 tisíc běžců každoročně zažívá kulturní zážitek, který daleko přesahuje pouhý sportovní výkon.

Chicago nabízí něco jiného – rovinatou trať a přátelskou atmosféru středozápadní Ameriky. Přes 45 tisíc lidí tu každý rok startuje s vědomím, že mají skvělou šanci na osobní rekord. Místní fanoušci jsou proslulí tím, jak povzbuzují úplně každého běžce – znáte to, když vás v pětatřicátém kilometru povzbudí cizí člověk jménem a máte pocit, že můžete zvládnout cokoliv?

Paříž pak spojuje sport s romantikou. Běžet kolem Eiffelovky, podél Seiny, okolo Notre-Dame? To je zážitek, který stojí za každý tréninkový kilometr. I když se o startovní číslo uchází přes padesát tisíc zájemců, nakonec běží okolo čtyřiceti tisíc lidí z celého světa.

Co všechny tyto závody spojuje? Není to jen číslo účastníků. Je to touha překonat sám sebe, dokázat si, že na to máme. Ať už běžíte tři hodiny nebo šest, na cíli prožíváte stejnou euforii. A právě proto se maratony z výsostně elitní záležitosti změnily v masový fenomén, který mění životy statisíců lidí ročně.

Faktory ovlivňující počet přihlášených běžců

Víte, co všechno stojí za tím, když se na start maratonu postaví tisíce lidí? Je to mnohem víc než jen chuť zaběhnout si těch 42 kilometrů.

Začněme tím nejzákladnějším – kde se závod vlastně koná. Zkuste si představit, že máte chuť běžet maraton. Vyberete si ten uprostřed hor, kam se dostanete jen po horských silnicích, nebo ten v hlavním městě s výborným vlakovým spojením? Většina z nás si vybere tu druhou možnost. Velká města s dobrou dopravou prostě mají v tomhle obrovskou výhodu. A když je poblíž ještě mezinárodní letiště? To už přijedou běžci i ze zahraničí. Rozdíl může být klidně i třicet procent víc účastníků.

Pak je tu počasí. Nikdo přece nechce běžet maraton v pařáku v létě nebo v mrazu v zimě. Proto jsou nejoblíbenější jarní a podzimní závody – tehdy je teplota tak akorát. Zkušení běžci si vždycky zjišťují, jaké tam bývá počasí v tu dobu. Když vidí, že tam pravidelně prší nebo je vedro, často si radši vyberou jiný závod.

Co dělá maraton opravdu atraktivní? Jeho historie a renomé. Když má závod za sebou dvacet, třicet let, znamená to něco. Lidé mu důvěřují, vědí, že organizace bude fungovat. Nový maraton to má těžší – musí si teprve vybudovat jméno a dokázat, že to umí.

A teď k nepříjemné věci – penězům. Startovné, hotel, cesta tam a zpátky, jídlo... To všechno se sčítá. Pro spoustu lidí je prostě důležité, kolik to bude stát. Když organizátoři nabízejí levnější startovné pro ty, kdo se přihlásí včas, rozhodně tím získají víc účastníků.

Jak se o maratonu dozvíte? Sociální sítě, reklamy, tipy od kamarádů z běžeckého klubu. Když pořadatelé umí svůj závod dobře prodat, může to znamenat o čtyřicet procent víc přihlášených. Není divu – v dnešní době je konkurence velká a musíte na sebe upozornit.

Samotná trať je samozřejmě klíčová. Chcete zaběhnout svůj nejlepší čas? Pak budete hledat rovnou, rychlou trať. Běháte pro radost a zážitek? Vyberete si třeba závod kolem jezer nebo historickým centrem města. A jestli vám na té trati můžete splnit kvalifikaci třeba na slavný bostonský maraton, to už je úplně jiná liga – takovému závodu běžci dají přednost.

Nezapomeňme na to, že většina běžců nepřijede sama. Vezmou s sebou rodinu, přátele. Co budou dělat oni, zatímco vy běžíte několik hodin? Závody, které nabízejou něco i pro doprovod – třeba zábavu pro děti, výstavy běžeckého vybavení, kulturní program – mají prostě větší úspěch. Udělají z běhu víkendový výlet pro celou rodinu, ne jenom sportovní výkon.

Vidíte, jak je to složité? Každý z těchto faktorů hraje svou roli a všechny spolu souvisí. Proto některé maratony mají tisíce účastníků a jiné se potýkají s tím, aby jich bylo aspoň pár stovek.

Kvalifikační kritéria pro prestižní maratony

Když se podíváte na ty nejslavnější maratonské závody světa, rychle zjistíte, že se na ně prostě tak nedostanete. Organizátoři čelí obrovskému zájmu běžců z celého světa a musí nějak rozumně regulovat počet účastníků. Jde přece o bezpečnost všech zúčastněných, kvalitu celého závodního zážitku a samozřejmě i o prestiž akce samotné. Kvalifikační kritéria pro prestižní maratony se tak stala nezbytnou součástí fungování těchto událostí.

Možná vás napadne – proč vlastně nemůžou prostě pustit všechny? Menší maratony to tak často dělají. Ale zkuste si představit Boston Marathon nebo New York City Marathon bez jakýchkoliv omezení. Chaos na trati, přetížené osvěžovací stanice, nedostatek záchranářů. Prostě to nejde.

Boston Marathon je klasickým příkladem závodu, kde musíte prokázat, co ve vás je. Běžci musí dosáhnout konkrétního času v jiném certifikovaném maratonu – a nejde o nic jednoduchého. Pokud jste muž mezi osmnácti a čtyřiatřiceti lety, musíte zaběhnout pod tři hodiny. Pro ženy ve stejné kategorii je limit kolem tří hodin a třiceti minut. S přibývajícím věkem se tyto požadavky zmírňují, což dává smysl – tělo se prostě mění a výkonnost přirozeně klesá.

Ale nejde jen o to, kolik lidí se vejde na trať. Organizátoři musí myslet na osvěžovací stanice, lékařskou péči, dobrovolníky a bezpečnostní složky. Představte si padesát tisíc běžců – každý potřebuje startovní číslo, čip pro měření času, šatnu, toalety, zázemí před závodem i po něm. To je logistický mamut úkol.

Kvalifikační časy ale nejsou jediná cesta. Řada velkých maratonů kombinuje kvalifikaci s loterií. Chicago Marathon třeba část míst přidělí běžcům s dobrými časy a zbytek rozlosuje mezi všemi zájemci. Tento přístup zachovává elitní úroveň závodu a zároveň dává šanci i běžcům, kteří možná nejsou tak rychlí, ale mají obrovské srdce.

Znáte ten pocit, když byste na závod chtěli, ale časy prostě nesedí? Tady přichází ke slovu charita. Spousta prestižních maratonů rezervuje místa pro běžce, kteří se zavážou vybrat určitou částku pro dobročinný účel. Pomůžete dobrému cíli a zároveň se dostanete na závod svých snů. Win-win situace.

Organizátoři také chtějí mít na startu běžce z různých zemí a kontinentů – maratony jsou koneckonců globální události. Proto někdy existují kvóty pro místní a mezinárodní účastníky. Závod si tak zachová lokální charakter, ale zároveň přivítá běžce z celého světa.

Dneška technologie celý proces hodně zjednodušila. Systémy dokážou automaticky ověřit vaše kvalifikační časy z certifikovaných závodů odkudkoliv ze světa. Loterie běží transparentně a spravedlivě. Můžete sledovat svůj status online a lépe plánovat, kam se příště přihlásíte. Už není třeba čekat týdny v nejistotě – všechno je rychlejší a přehlednější.

Virtuální maratony a jejich účastnická čísla

Virtuální maratony jsou vlastně docela chytrá věc, která se rozjela hlavně v posledních letech, když klasické závody narazily na různé komplikace. Představte si, že můžete zaběhnout maraton kdykoliv a kdekoliv vám to vyhovuje – v parku za domem, na běžeckém pásu nebo třeba na horské stezce. Stačí si pustit aplikaci v mobilu, která zaznamenává vaši trasu, a můžete vyrazit. Kolik lidí se vlastně účastní těchto virtuálních maratonů? To je otázka, která má překvapivě zajímavou odpověď.

Na rozdíl od klasických závodů, kde musíte přijít v určitou hodinu na start a běžet s davem dalších nadšenců, tady máte naprostou svobodu. Startovní číslo dostanete, ale funguje úplně jinak než jste zvyklí. Místo toho, abyste ho měli připnuté na tričku, zatímco vás někdo fotí v cíli, přijde vám většinou domů poštou – společně s medailí a dalšími dárky, které vám připomenou váš výkon. Je to spíš vzpomínka, suvenir, důkaz, že jste to dokázali.

A víte, co je na tom nejlepší? Vlastně může běžet kolik lidí chce. Žádné starosti s tím, že se ulice zaplaví tisíci běžců, že se musí uzavřít půlka města nebo že občerstvovací stanice nestačí. Virtuální formát tohle všechno obchází – můžete mít v jednom závodě klidně desítky tisíc účastníků ze všech koutů světa, a nikomu to nedělá problém.

Když přišla pandemie, virtuální maratony prostě explodovaly. Lidi chtěli běhat, chtěli mít cíl, o který se můžou snažit, ale klasické závody byly zrušené. Najednou se do jednotlivých virtuálních závodů hlásily desetitisíce běžců – z Česka, ze Slovenska, z Austrálie, z Ameriky. Každý běžel ve svém čase, ve svém tempu, ale všichni byli součástí téhož závodu. Není to úžasné?

Jak vlastně dostanete své číslo? Záleží na pořadateli. Někdy je to prostě podle toho, kdy jste se přihlásili – první přihlášený dostane číslo 1, druhý číslo 2 a tak dál. Jiní to losují náhodně. A pak jsou závody, kde si můžete vybrat vlastní číslo, pokud je ještě volné. Tahle možnost si vybrat vlastní číslo dává celé věci osobnější rozměr – můžete si třeba zvolit své šťastné číslo nebo datum nějaké důležité události.

Samozřejmě, když běžíte sami někde v lese, musí existovat způsob, jak ověřit, že jste těch 42 kilometrů opravdu zaběhli. Proto většina organizátorů vyžaduje, abyste připojili data z běžecké aplikace nebo GPS hodinek. Není to kontrola kvůli kontrole – jde prostě o to, aby to bylo fér vůči všem ostatním, kteří se snaží. Představte si, že byste trénovali měsíce, zaběhli poctivě celou trasu, a pak by někdo jen tak uvedl vymyšlený čas.

A co je možná překvapivé – i když každý běží sám, pořád tam vzniká jakási komunita. Lidi sdílí fotky na sociálních sítích, povzbuzují se navzájem v online skupinách, píšou si o svých pocitech během běhu. Kolem těchto virtuálních závodů se často shromáždí víc lidí, než kolik jich vlastně běží – rodinní příslušníci, kamarádi, fanoušci, co sledují, jak si jejich blízcí vedou. Je to jiný druh společného zážitku, ale pořád to funguje.

Virtuální maratony změnily představu o tom, co znamená účast na závodě. Nemusíte cestovat stovky kilometrů, nemusíte se vejít do limitu přihlášek, nemusíte běžet v konkrétní den, i když zrovna nemáte formu nebo vám nevyšlo počasí. Máte svobodu, ale zároveň pořád ten pocit, že jste součástí něčeho většího.

Maraton není o tom, kolik lidí se postaví na start, ale o tom, kolik jich najde sílu doběhnout až do cíle, protože každý běžec v sobě nese vlastní příběh a vlastní důvod proč pokračovat dál.

Vratislav Němec

Porovnání účasti mužů a žen

# Jak se mění tvář maratonu: Když ženy dobývají kilometr za kilometry

Vzpomínáte na doby, kdy byl maraton čistě mužskou záležitostí? Možná ne, protože poslední desetiletí úplně změnila pravidla hry. Co bylo kdysi téměř výhradní doménou mužů, se postupně mění v mnohem vyváženější sportovní komunitu. A víte co? Je to vidět na každém startu.

Když se podíváte na fotky ze startovních čar velkých městských maratonů dnes a před třiceti lety, rozdíl vás praštěvní do očí. Ženy dnes tvoří až čtyřicet procent všech běžců na mnoha velkých závodech. V sedmdesátých letech? Sotva pár procent. To není jen číslo – to je opravdová revoluce v teniskách.

A co za tím vším stojí? Především se konečně zbavujeme těch nesmyslných mýtů. Pamatujete si příběhy, kdy se tvrdilo, že dlouhé běhy jsou pro ženy nebezpečné? Dnes víme, že to byla naprostá hloupost. Ženské tělo je stejně schopné zvládnout těch 42 kilometrů jako mužské – jen možná trochu jinak.

Zajímavé je sledovat, kdy ženy přicházejí k maratonu. Zatímco chlapi často začínají běhat ve dvaceti, hodně žen si říká: Tak jo, teď je můj čas! až ve třiceti nebo čtyřiceti. Často po mateřské, když děti trochu odrostou a konečně je čas zase na sebe. Pro mnohé je to způsob, jak si dokázat: Zvládla jsem porod, zvládnu i maraton. A věřte, že ten pocit v cíli za to stojí.

Co mě ale fascinuje nejvíc? Proč vlastně běháme. Chlapi mezi sebou často řeší časy: Jaký máš osobák? Poběžíš pod tři hodiny? U žen je to jiné. Samozřřejmě, i ony chtějí doběhnout v dobrém čase, ale často slyšíte: Chci si dokázat, že na to mám. Nebo: Běhám s holkami z klubu, máme skvělou partu. Ten sociální rozměr je prostě důležitější.

A tady je další rozdíl – jak trénujeme. Ženy mnohem častěji vyhledávají běžecké skupiny a kluby. Není to jen o naběhaných kilometrech, ale taky o těch kávách po tréninku, o sdílení zkušeností, o vzájemné podpoře. Chlapi běhají sami nebo s kamarádem, honí se navzájem a pak si dají pivo. Obojí funguje, jen je to jiné.

Musíme si ale přiznat, že ne všude je situace stejná. V západních zemích, hlavně ve Skandinávii nebo Americe, je genderová vyváženost mnohem výraznější. U nás v Česku se k tomu pomalu dostáváme, ale ještě nás čeká kus cesty. V některých konzervativnějších společnostech je to ještě těžší – tam ženy stále bojují s bariérami, které my už máme naštěstí za sebou.

Každopádně, když dnes stojíte na startu maratonu, vidíte úplně jiný obrázek než před třiceti lety. Víc barev, víc úsměvů, víc příběhů. A to je přesně to, co dělá maraton tak výjimečným – není to jen o běhání. Je to o lidech, kteří se rozhodli překonat sami sebe, ať už jim je dvacet nebo padesát, ať už jsou muži nebo ženy.

Vliv pandemie na počty maratonců

Pandemie COVID-19 úplně změnila svět sportovních akcí a maratony to zasáhlo obzvlášť tvrdě. V letech 2020 a 2021 jsme zažili něco, co tu nikdy předtím nebylo – běžecké závody byly najednou prázdné a celá komunita běžců se ocitla v úplně nové situaci. Ještě pár měsíců předtím se na velké maratony registrovaly tisíce lidí, čísla každý rok rostla. A pak přišly lockdowny a všechno se zastavilo.

Vzpomínáte si na ty zprávy? Jeden maraton za druhým byl rušen. Boston Marathon, který běží už přes sto let, byl poprvé v historii zrušen. Londýn, New York – všechny ty velké závody, na které se lidé připravovali měsíce, najednou nebyly. Výsledek? V roce 2020 doběhlo do cíle maratonu o osmdesát procent méně běžců než rok předtím. Představte si ten propad.

Organizátoři se samozřejmě snažili něco vymyslet. Hodně závodů přešlo na virtuální formát – každý si zaběhl svých 42 kilometrů sám a výsledek nahrál na net. Zní to rozumně, ne? Jenže běhat maratón sám, bez diváků, bez těch tisíců lidí kolem sebe, bez té energie na startu – to prostě není ono. Chybí vám ta atmosféra, ta síla, která vás táhne dopředu, když vám dochází dech někde u třicátého kilometru.

Zajímavé bylo sledovat, jak se to dotklo různých běžců. Ti zkušení, co už měli maratony za sebou, si říkali: Dobře, mám čas pořádně potrénovat. Zavřeli se doma, běhali sami a dřeli na tom. Ale ti začátečníci? Spousta lidí, kteří plánovali svůj první maraton, to prostě vzdala. Když nemáte běžecký klub, kamarády na společné tréninky, nikoho, kdo by vás popoháněl – je mnohem těžší se na něco tak náročného připravit.

Když se v roce 2021 situace trochu uklidnila, závody se pomalu vracely. Ale nebylo to jako dřív. Místo tisíců běžců najednou jen pár set, místo hromadného startu několik vln s odstupy. Dalo se běhat, ano, ale bylo to něco jiného. Některé maratony se vyprodaly během pár hodin – lidi měli nahromaděnou touhu se konečně zúčastnit. Jiné závody naopak bojovaly, protože spousta běžců měla pořád strach.

A pak tady byly peníze. Kolik lidí přišlo o práci nebo mělo nejistý příjem? Najednou musíte řešit, jestli dát několik tisíc za startovné, ubytování, cestu... Pro hodně běžců to prostě nebylo možné. Priority se změnily a maraton, který byl dřív jasná volba, se stal luxusem, na který nebyli peníze.