Bedrník obecný je vytrvalá bylina dorůstající výšky 30 až 80 centimetrů, přičemž v některých případech může dosáhnout až jednoho metru. Rostlina má přímou, dutou a rýhovanou lodyhu, která se v horní části větví. Charakteristickým znakem je její světle zelené až tmavě zelené zbarvení s jemným ojíněním. Na průřezu je lodyha hranatá a uvnitř dutá.
Listy bedrníku jsou dvojího typu. Přízemní listy vytváří růžici a jsou řapíkaté, jednoduše až dvojnásobně zpeřené. Jednotlivé lístky jsou vejčité až kopinaté, na okraji ostře pilovité, s délkou 2-5 centimetrů. Lodyžní listy jsou menší, méně členěné a jejich řapíky jsou opatřeny nápadnými pochvami. Horní listy jsou přisedlé přímo na lodyhu a často redukované pouze na pochvy.
Květenství bedrníku obecného tvoří složený okolík s 8-15 okolíčky, které nesou drobné bílé květy. Každý okolík má v průměru 3-6 centimetrů a je podepřen 1-3 listeny. Jednotlivé květy jsou pětičetné s drobnými bílými korunními lístky, které jsou na vrcholu lehce zahnuté dovnitř. Květy obsahují pět tyčinek s bělavými prašníky a dvě čnělky.
Plody jsou charakteristické dvounažky vejčitého tvaru, které se v době zralosti rozpadají na dva díly. Každá nažka je dlouhá 2-3 milimetry, podélně žebernatá a na povrchu lysá. Barva zralých plodů je hnědá až tmavě hnědá. Na žebrech nažek jsou patrné silicové kanálky, které obsahují aromatické látky typické pro tuto rostlinu.
Celá rostlina je aromatická díky přítomnosti silic, které jsou koncentrovány zejména v kořenech a plodech. Charakteristický je také její specifický vzhled v různých fázích vegetačního období. Na jaře vytváří především přízemní růžici listů, během léta vykvétá a na podzim dozrávají plody. V zimním období nadzemní část odumírá, ale kořen přetrvává v půdě a na jaře z něj vyrůstá nová rostlina.
Bedrník obecný se vyznačuje také schopností přizpůsobit svůj vzhled stanovištním podmínkám. Na suchých a slunných místech bývají rostliny menší a kompaktnější, zatímco ve stínu a vlhku dorůstají větších rozměrů a mají světlejší zbarvení. Listy rostlin rostoucích ve stínu bývají tenčí a větší než u rostlin na přímém slunci.
Na přirozených stanovištích bedrník preferuje mírně zásadité až neutrální půdy s dostatečným obsahem živin, zejména vápníku. Rostlina se často objevuje na výslunných stráních, mezích a suchých trávnících, kde vytváří společenstva s dalšími teplomilnými druhy. V některých oblastech lze bedrník nalézt i na okrajích polí a podél cest, kde se dobře adaptoval na částečně narušená stanoviště.
Bedrnička, která je s bedrníkem příbuzná, má poněkud odlišné nároky na stanoviště. Vyskytuje se převážně v teplejších oblastech střední a jižní Evropy, kde osidluje podobná stanoviště jako bedrník, ale s větší preferencí pro teplejší a sušší místa. V České republice ji najdeme především v termofytiku a mezofytiku, zejména v oblasti středních Čech, jižní Moravy a Českého středohoří.
V posledních desetiletích lze pozorovat určitý ústup těchto rostlin z některých lokalit, což souvisí především se změnami v zemědělském hospodaření a celkovou intenzifikací využívání krajiny. Nejvíce ohrožená jsou stanoviště na okrajích polí a mezích, které často podléhají rozorávání nebo chemickému ošetřování. Naopak na chráněných územích a v oblastech s tradičním hospodařením se populace bedrníku i bedrničky udržují v dobrém stavu.
Pro zachování těchto druhů je klíčové udržování vhodného managementu stanovišť, který zahrnuje především pravidelné kosení nebo extenzivní pastvu. Důležité je také zachování přirozené mozaiky krajiny s dostatkem vhodných biotopů, včetně stepních trávníků, mezí a okrajů lesů. V některých oblastech se dokonce přistupuje k aktivní podpoře populací těchto rostlin prostřednictvím řízeného managementu a obnovy jejich přirozených stanovišť.
Kořen a listy bedrníku obecného, lidově známého jako bedrnička, jsou již po staletí využívány v tradiční lidové medicíně pro své významné léčivé vlastnosti. Kořen této rostliny obsahuje především silice, kumariny a třísloviny, které společně vytvářejí komplexní léčivý účinek. Při sběru kořene je nejlepší doba brzy na jaře nebo pozdě na podzim, kdy jsou v něm koncentrovány nejvyšší množství účinných látek.
| Vlastnost |
Bedrník obecný |
Bedrník větší |
| Latinský název |
Pimpinella saxifraga |
Pimpinella major |
| Výška rostliny |
20-50 cm |
50-100 cm |
| Barva květů |
Bílá |
Bílá |
| Doba květu |
Červenec-září |
Červen-září |
| Stanoviště |
Suché louky |
Vlhké louky |
Hlavní léčivé působení bedrníku se projevuje především v trávicím systému. Kořen působí jako účinné karminativum, což znamená, že pomáhá při nadýmání a plynatosti. Současně podporuje tvorbu žaludečních šťáv a zlepšuje tak trávení. Tradičně se používá při žaludečních křečích, nechutenství a poruchách trávení. Výluh z kořene má také mírné protizánětlivé účinky a může pomoci při zánětech žaludeční sliznice.
Listy bedrníku jsou bohaté na vitamín C a další antioxidanty, které posilují imunitní systém a chrání buňky před oxidativním stresem. V lidovém léčitelství se čerstvé listy používaly k přípravě obkladů na špatně se hojící rány a kožní problémy. Vnitřně se čaj z listů užívá při nachlazení a jako podpůrný prostředek při léčbě bronchitidy.
Zajímavé je také močopudné působení bedrníku, které pomáhá při zadržování vody v těle a mírných otocích. Tato vlastnost je spojena s obsahem specifických flavonoidů, které podporují činnost ledvin. Současně může bedrník pomoci při revmatických potížích a dně, kdy podporuje vylučování kyseliny močové z organismu.
V tradiční medicíně se bedrník používal také jako prostředek na uklidnění nervové soustavy. Mírně sedativní účinek může pomoci při nespavosti a úzkostných stavech. Zajímavé je také jeho působení při menstruačních bolestech, kde kombinace protikřečových a protizánětlivých účinků přináší úlevu.
Pro přípravu léčivých přípravků se nejčastěji používá odvar z kořene nebo nálev z listů. Při přípravě odvaru se doporučuje vařit nakrájený kořen asi 15 minut, zatímco listy stačí přelít horkou vodou a nechat 10 minut louhovat. Důležité je nepřekračovat doporučené dávkování, protože příliš vysoké dávky mohou způsobit nežádoucí účinky, jako je podráždění žaludku nebo alergické reakce.
V moderní fytoterapii se bedrník využívá také jako součást komplexních bylinných směsí, kde se jeho účinky vhodně doplňují s dalšími léčivými rostlinami. Například kombinace s heřmánkem a mátou vytváří účinný prostředek při trávicích obtížích, zatímco směs s lipovým květem a bezem černým se používá při nachlazení.
Využití v tradiční lidové medicíně
Bedrník obecný, lidově též zvaný bedrnička, byl po staletí ceněnou léčivou rostlinou v tradiční lidové medicíně našich předků. Již od středověku se využíval především k léčbě potíží s ledvinami a močovými cestami, od čehož je také odvozen jeho český název. Naši předkové věřili, že rostlina má schopnost ulevit od bolestí v oblasti beder a kříže. Kořen bedrníku obsahuje silice a další účinné látky, které skutečně mají močopudné účinky a podporují činnost ledvin.
V lidovém léčitelství se používala především kořenová část rostliny, která se sbírala na podzim nebo časně na jaře. Sušený kořen se pak buď žvýkal přímo, nebo se z něj připravoval léčivý odvar. Tento nápoj se pil nejen při problémech s močením a ledvinovými kameny, ale také při revmatických bolestech a dně. Zajímavostí je, že někteří bylinkáři doporučovali nosit kousek sušeného kořene v kapse jako prevenci proti těmto neduhům.
Nadzemní části bedrníku se využívaly k přípravě čajových směsí, které měly blahodárný vliv na trávení a střevní potíže. Mladé listy se také přidávaly do polévek a salátů, protože se věřilo, že posilují celkovou obranyschopnost organismu. V některých oblastech se bedrník používal i jako koření, především jeho semena měla výraznou kořeněnou chuť připomínající anýz.
Lidoví léčitelé často kombinovali bedrník s dalšími bylinami pro zesílení účinku. Častá byla například kombinace s přesličkou rolní při léčbě močových cest nebo s řebříčkem obecným při žaludečních potížích. Zajímavé je také využití bedrníku při léčbě dýchacích obtíží, kdy se připravoval sirup z kořene smíchaného s medem, který pomáhal při kašli a nachlazení.
V některých regionech se bedrníku přisuzovaly i magické vlastnosti. Věřilo se například, že rostlina ochraňuje před zlými silami a nemocemi, proto se často sušené rostliny zavěšovaly nad vchody do domů nebo se přidávaly do vonných směsí. Významné bylo také využití bedrníku v veterinární lidové medicíně, kde se používal především při léčbě hospodářských zvířat s podobnými problémy, jaké trápily lidi - tedy především při potížích s močením a trávením.
Moderní výzkumy potvrzují, že mnohé z tradičních způsobů využití bedrníku mají reálný základ. Rostlina obsahuje řadu biologicky aktivních látek, včetně silic, tříslovin a flavonoidů, které skutečně mohou působit protizánětlivě a močopudně. Přesto by se však používání bedrníku v současné době mělo konzultovat s odborníkem, neboť jako každá léčivá rostlina může mít i nežádoucí účinky nebo interakce s jinými léky.
Sběr a správné sušení rostliny
Bedrník obecný se sbírá v průběhu celého vegetačního období, přičemž nejvhodnější doba pro sběr nadzemních částí je od května do září. Kořeny této léčivé rostliny se vykopávají na jaře nebo na podzim, kdy jsou nejbohatší na účinné látky. Při sběru je důležité rostlinu správně identifikovat, protože může být zaměněna s jedovatými druhy miříkovitých rostlin.
Nadzemní části bedrníku se sbírají za suchého počasí, nejlépe v dopoledních hodinách, kdy již oschla rosa. Rostliny se odstřihují nebo odřezávají ostrým nožem asi 10 centimetrů nad zemí. Je důležité nevytrhávat je i s kořeny, aby mohly znovu obrazit. Při sběru vybíráme pouze zdravé, nepoškozené rostliny bez známek napadení škůdci či chorobami.
Pro správné sušení je klíčové zajistit optimální podmínky. Nasbírané rostliny se nesmí skladovat na hromadách, kde by mohlo dojít k zapaření a znehodnocení materiálu. Ihned po sběru je třeba rostliny rozložit v tenké vrstvě na sušící síta nebo plachty. Ideální je sušení ve stínu nebo v dobře větrané místnosti při teplotě do 35 stupňů Celsia. Přímé slunce není vhodné, protože způsobuje ztrátu účinných látek a může vést k vyblednutí rostlinného materiálu.
Během sušení je nutné materiál pravidelně obracet, aby se zabránilo vzniku plísní. Správně usušené rostliny by měly být křehké, ale ne drolící se, a měly by si zachovat svou přirozenou barvu. Doba sušení závisí na vlhkosti vzduchu a tloušťce rostlinného materiálu, obvykle trvá 5-10 dní.
Kořeny bedrníku vyžadují zvláštní péči při sušení. Po vykopání se důkladně očistí od zeminy, omyjí studenou vodou a nakrájí na menší kousky. Sušení kořenů trvá výrazně déle než sušení nadzemních částí, často i několik týdnů. Je důležité zajistit dobrou cirkulaci vzduchu a pravidelně kontrolovat, zda nedochází k plesnivění.
Usušený materiál se skladuje v uzavřených nádobách nebo papírových sáčcích na suchém, temném a chladném místě. Při správném skladování si bedrník zachovává své léčivé účinky po dobu jednoho až dvou let. Je vhodné nádoby označit datem sběru a pravidelně kontrolovat kvalitu uskladněného materiálu. Pokud se objeví známky plísně nebo netypický zápach, je nutné takový materiál zlikvidovat.
Pro zachování maximální účinnosti bylin je důležité dodržovat zásady správného sběru a sušení. Pouze správně zpracovaný a uskladněný bedrník si zachová své cenné léčivé vlastnosti a může být efektivně využíván pro přípravu čajů, tinktur a dalších léčivých přípravků.
Podobné druhy a možná záměna
Bedrník obecný lze v terénu zaměnit s několika podobnými druhy z čeledi miříkovitých. Nejčastější záměna nastává s bedrníkem větším (Pimpinella major), který se od bedrníku obecného liší především svou robustnější stavbou a výškou dosahující až 100 centimetrů. Jeho listy jsou také výrazně větší a více členěné. Další významný rozdíl spočívá v tom, že bedrník větší preferuje vlhčí stanoviště a často ho najdeme na podmáčených loukách či v příkopech.
Určitou podobnost můžeme pozorovat také u kerblíku lesního (Anthriscus sylvestris), který má však jemnější, více dělené listy připomínající kapradiny. Kerblík navíc kvete dříve než bedrník obecný a jeho květenství jsou větší a nápadnější. V době květu lze tyto druhy poměrně snadno rozlišit, problematičtější je to v období před rozkvětem.
Další rostlinou, se kterou může dojít k záměně, je bolehlav plamatý (Conium maculatum), který je však vysoce jedovatý. Bolehlav se od bedrníku liší především červenofialovými skvrnami na lodyhách a charakteristickým myším pachem. Jeho listy jsou také tmavší a lesklejší. Vzhledem k toxicitě bolehlavu je důležité věnovat určování rostlin maximální pozornost.
Méně zkušení botanici mohou bedrník zaměnit také s mrkví obecnou (Daucus carota), zejména v raných fázích růstu. Mrkev má však charakteristické květenství s tmavým středovým kvítkem a po rozdrcení listů vydává typickou mrkvovou vůni. Její listy jsou navíc jemněji členěné a celá rostlina bývá více chlupatá.
V některých případech může dojít k záměně s fenyklem obecným (Foeniculum vulgare), který má však výrazně odlišné, nitkovité listy a charakteristickou anýzovou vůni. Fenykl také dorůstá větších výšek a jeho květenství má sytě žlutou barvu, zatímco bedrník kvete bíle.
Při sběru bedrníku pro léčebné účely je naprosto zásadní správná identifikace rostliny. Kromě zmíněného bolehlavu existují i další jedovaté druhy z čeledi miříkovitých, jako je rozpuk jízlivý (Cicuta virosa) či tetlucha kozí pysk (Aethusa cynapium). Proto je důležité znát všechny určovací znaky bedrníku obecného - od charakteristického tvaru listů přes bílé květenství až po specifickou vůni kořene připomínající petržel. V případě jakýchkoliv pochybností je lepší od sběru upustit a poradit se s zkušeným botanikem nebo bylinkářem.
Pěstování na zahradě
Bedrník obecný je nenáročná rostlina, která se výborně hodí do přírodních zahrad a může být cenným doplňkem bylinkových záhonů. Pro úspěšné pěstování bedrníku je důležité zvolit správné stanoviště. Rostlina preferuje slunné až polostinné polohy a dobře propustnou půdu. Není náročná na typ půdy, ale nejlépe se jí daří v lehčích, písčitohlinitých zeminách s neutrálním až mírně zásaditým pH.
Před výsadbou je vhodné půdu důkladně připravit a obohatit ji kompostem nebo vyzrálým hnojem. Bedrník lze vysévat přímo na stanoviště na jaře nebo na podzim. Jarní výsev provádíme v březnu až dubnu, podzimní pak v září. Semena vyséváme mělce do řádků vzdálených asi 30-40 cm. Po vzejití rostliny jednotíme na vzdálenost přibližně 20-25 cm. Bedrník lze také množit dělením trsů na jaře nebo na podzim.
Pro zdárný růst je důležitá pravidelná zálivka, zejména v období klíčení a během prvních týdnů růstu. Established rostliny jsou již velmi odolné vůči suchu a nevyžadují intenzivní péči. Přesto je vhodné v období dlouhotrvajícího sucha rostliny občas zalít. Půdu kolem rostlin je dobré mulčovat, což pomáhá udržet vlhkost a potlačuje růst plevelů.
Bedrník vytváří bohaté trsy a během vegetace se může rozrůstat do okolí. Proto je vhodné jednou za 3-4 roky rostliny omladit rozdělením trsů. Toto omlazení provádíme nejlépe na jaře nebo na podzim. Starší rostliny mohou být náchylné k vyholování ve středu trsů, proto je pravidelné dělení důležité pro udržení vitality rostlin.
V zahradě se bedrník výborně kombinuje s jinými bylinkami a trvalkami. Lze jej vysadit například společně s mateřídouškou, šalvějí nebo levandulí. Jeho bílé okolíky jsou atraktivní pro včely a motýly, čímž přispívá k biodiverzitě zahrady. Rostlina má také významné léčivé účinky, proto je vhodné ji pěstovat i pro domácí bylinkářství.
Během vegetace je vhodné odstraňovat odkvetlé květenství, pokud nechceme, aby se rostlina sama vysemenila. Před zimou není nutné rostliny zvláště chránit, jsou dostatečně mrazuvzdorné. Na jaře odstraníme zaschlé části rostlin a případně přihnojíme kompostem. Bedrník obecný může být v zahradě dlouholetým společníkem, který nevyžaduje náročnou péči a přináší užitek v podobě léčivých vlastností i estetické hodnoty.
Použití v kuchyni a gastronomii
Bedrník a bedrnička našly v české i evropské gastronomii významné místo již před staletími. Mladé listy bedrníku se tradičně používají jako aromatické koření, které dodává pokrmům charakteristickou chuť připomínající směs petržele a celeru s jemným anýzovým nádechem. V lidové kuchyni se čerstvé listy přidávají do polévek, zejména bramborových a zeleninových, kde vytváří příjemné aromatické pozadí. Kořen bedrníku, který se sklízí na podzim nebo časně na jaře, obsahuje éterické oleje a má výraznější chuť než listy.
Bedrnička se v gastronomii využívá podobně jako bedrník, ale její chuť je jemnější a více připomíná petržel. Mladé výhonky bedrničky se často používají k ochucení salátů, pomazánek a bylinkového másla. V moderní kuchyni se bedrnička stává oblíbenou ingrediencí při přípravě pest a bylinných omáček. Šéfkuchaři oceňují její schopnost zjemnit chuť těžších masitých pokrmů a dodat jim svěží bylinnou notu.
Tradiční využití zahrnuje také sušení listů obou rostlin pro zimní období. Sušené listy si zachovávají značnou část svého aroma a lze je použít jako součást bylinných směsí pro ochucení polévek, omáček a marinád. V některých regionech se kořeny bedrníku nakládají do octa podobně jako křen a používají se jako pikantní příloha k masitým pokrmům nebo součást zimních salátů.
V současné gastronomii se objevuje trend využívání květů bedrníku a bedrničky jako jedlé dekorace na pokrmech. Jejich drobné bílé květy dodávají jídlům nejen vizuální půvab, ale také jemnou kořeněnou chuť. Moderní kuchaři experimentují s fermentací listů, což vytváří zajímavé chuťové profily využitelné v inovativních pokrmech.
Při zpracování v kuchyni je důležité dbát na čerstvost bylin, protože jejich aroma je nejintenzivnější bezprostředně po sklizni. Listy se doporučuje přidávat do pokrmů až ke konci vaření, aby si zachovaly maximum chuti a vitamínů. V profesionálních kuchyních se často používá technika sekání listů těsně před podáváním, což maximalizuje uvolnění aromatických látek.
Bedrník a bedrnička nacházejí uplatnění také v nápojovém průmyslu. Jejich listy se používají k aromatizaci likérů a bylinných vín. V některých regionech se z mladých výhonků připravují osvěžující letní nápoje nebo se přidávají do domácích limonád. Kořeny bedrníku se tradičně používají při výrobě některých druhů hořkých bylinných likérů, kde přispívají svou charakteristickou kořeněnou chutí.
V moderní gastronomii se tyto byliny začínají objevovat i v netradičních kombinacích, například v dezertech, kde jejich jemné anýzové aroma může příjemně doplnit ovocné nebo čokoládové chutě. Některé restaurace experimentují s využitím bedrníku v molekulární gastronomii, kde se z jeho esencí vytváří zajímavé chuťové kombinace a textury.
Historické využití bedrniku v Evropě
Bedrník byl po staletí jednou z nejvýznamnějších léčivých rostlin v evropské lidové medicíně. První písemné zmínky o jeho využití pocházejí již z antického Řecka, kde byl ceněn především pro své léčivé účinky na trávicí soustavu. Středověcí léčitelé a bylinkáři považovali bedrník za univerzální lék, který dokázal pomoci při mnoha zdravotních obtížích. V období středověku se bedrník pěstoval v klášterních zahradách napříč celou Evropou, kde mniši pečlivě zaznamenávali jeho léčivé vlastnosti a způsoby použití.
Významnou roli hrál bedrník zejména v německy mluvících zemích, kde byl znám pod názvem Bibernell a byl součástí známého Theriak - univerzálního léku proti různým neduhům. Ve skandinávských zemích byl bedrník využíván nejen k léčení, ale také jako ochrana před zlými duchy a nemocemi. Věřilo se, že rostlina má magické vlastnosti a dokáže ochránit dům i jeho obyvatele před neštěstím.
V českých zemích se bedrník těšil velké oblibě především v lidovém léčitelství. Používal se při léčbě žaludečních potíží, nachlazení a jako prostředek pro posílení imunity. Kořeny bedrníku se často přidávaly do polévek a omáček, čímž se zvyšovala jejich výživová hodnota a léčivý účinek. V období morových epidemií byl bedrník součástí takzvaného morového octa, který se používal jako dezinfekční prostředek.
Zajímavé je také využití bedrníku v gastronomii středověké Evropy. Mladé listy se přidávaly do salátů, polévek a masitých pokrmů. Kořeny bedrníku byly ceněnou přísadou při výrobě likérů a pálenek, zejména v alpských oblastech, kde se dodnes vyrábí tradiční nápoje s jeho přídavkem. V Anglii byl bedrník součástí receptur na výrobu piva a medoviny, což dokládají historické záznamy z klášterních pivovarů.
Ve Francii byl bedrník považován za důležitou součást tzv. potage - tradičních polévek, které byly základem středověké kuchyně. Francouzští bylinkáři jej doporučovali také jako prostředek pro zlepšení trávení a proti nadýmání. V italské lidové medicíně se bedrník používal především při léčbě horečnatých stavů a jako součást směsí pro posílení organismu.
Významnou kapitolou v historii využití bedrníku je jeho role v veterinární medicíně. Pastevci a chovatelé dobytka jej používali k léčbě různých onemocnění hospodářských zvířat. Věřilo se, že pravidelné přidávání bedrníku do krmiva zajistí zvířatům dobré zdraví a vysokou užitkovost. Tato praxe byla rozšířená zejména v horských oblastech Alp a Karpat, kde měli pastevci omezený přístup k běžné veterinární péči.
Bedrníček, malý kvítek, co skrývá se v trávě, jeho léčivá síla proudí krajinou jako řeka, jež hojí rány a uzdravuje tělo i duši
Květoslava Tichá
Obsahové látky a jejich účinky
Bedrník obecný a bedrnička obsahují širokou škálu biologicky aktivních látek, které jsou zodpovědné za jejich léčivé účinky. Mezi nejvýznamnější obsahové látky patří především silice, které rostlině dodávají charakteristickou vůni a chuť. Tyto silice jsou složeny z různých terpenů, především pinenu, limonenu a karvonu. V kořenech bedrníku se nachází významné množství kumarínů, které mají protizánětlivé a antikoagulační vlastnosti.
Důležitou složkou jsou také flavonoidy, především kvercetin a kemferol, které působí jako přírodní antioxidanty a pomáhají chránit buňky před oxidativním stresem. V rostlině se dále nachází třísloviny, které mají adstringentní účinky a podporují hojení ran. Významnou složkou jsou také polyacetyleny, především falcarinol a falcarindiol, které vykazují antimikrobiální a protizánětlivé účinky.
V kořenové části bedrníku byly identifikovány také furanokumariny, které mohou zvyšovat citlivost kůže na sluneční záření, proto je třeba při manipulaci s čerstvou rostlinou dbát zvýšené opatrnosti. Rostlina obsahuje také minerální látky, především draslík, vápník a hořčík, které jsou důležité pro správnou funkci organismu.
Významnou skupinou látek jsou také saponiny, které mají expektorační účinky a podporují vykašlávání. V listech a nadzemních částech rostliny se nachází chlorofyl a karotenoidy, které působí jako antioxidanty a podporují imunitní systém. Bedrník obsahuje také organické kyseliny, především kyselinu jablečnou a citronovou, které přispívají k jeho charakteristické chuti.
V kořenech bedrníku byly nalezeny také polysacharidy s imunomodulačními účinky, které podporují přirozenou obranyschopnost organismu. Důležitou složkou jsou také hořčiny, které stimulují tvorbu trávicích šťáv a podporují tak trávení. V rostlině se nachází také malé množství alkaloidů, které mají mírné analgetické účinky.
Rostlina obsahuje také významné množství vlákniny, která podporuje zdravé trávení a působí preventivně proti zácpě. V semenech bedrníku byly identifikovány mastné kyseliny, především kyselina linolová a alfa-linolenová, které jsou důležité pro správnou funkci buněčných membrán. Zajímavou složkou jsou také fytosteroly, které mohou pomáhat snižovat hladinu cholesterolu v krvi.
Výzkumy prokázaly přítomnost peptidů a proteinů s antimikrobiálními vlastnostmi, které přispívají k obranným mechanismům rostliny a mohou být prospěšné i pro lidský organismus. V rostlině byly také identifikovány látky s potenciálním protinádorovým účinkem, především polyacetyleny a určité flavonoidy, jejichž účinky jsou předmětem současného výzkumu.
